Ondřej Wild
Je herec, světelný guru a zvukový mág a dojíždí za námi až z Plzně.
Něco o Ondrovi
Dávno tomu, co jsem přibyl do tohoto světa v jedné z bran Šumavy. O divadle jsem tehdy nevěděl zhola nic a tak jsem si cucal palec. U nohy. Dětství jsem prožil v malé vesničce na jižním Plzeňsku, kde mnoho múz své oběti pravda nehledalo. Hollywood byl poněkud z ruky, já neměl svaly jako Stallone, neuměl kopat jako Van Damme ani tančit jako Patrik Swayze nebo John Travolta. Povinné školní návštěvy divadelních představení v nás žácích tehdy probouzelo spíše lítost nežli touhu. A tak jsem vcelku lehce přijal skutečnost, že tudy moje životní cesta nepovede a protože mě lákaly počítače, pustil jsem se cestou voltů a později jedniček a nul.
Ač jsem byl vždy technicky celkem zdatný, tvůrčí já se ve mně ozývalo podobnou silou. Jenomže z kreslení jsem dostával šestky a zpěv jsem měl zakázaný z vůle všeho slyšícího lidu. V 16 letech jsem jako slepý k houslím přišel k profesi zvukaře a brzy se transformoval na osvětlovače živé hudby, což skloubilo oba mé zdánlivě neslučitelné protipóly a já za dalších 27 let procestoval snad všechny kulturní sály v naší zemi s různými známými i neznámými interprety všemožných hudebních žánrů, pro které jsem technicky zajišťoval a umělecky tvořil barevné světelné podívané. Během první dekády mé puberty jsem také zkoušel své štěstí s elektrickou kytarou. Naštěstí pro českou hudební scénu nepříliš úspěšně.
Někdy předtím, než mi na rameno začala klepat čtyřicítka svým pařátkem, jsem na internetech narazil na začátečnické kurzy herectví uvádějící zaobaleně, že přihlásit se může každé nemehlo. Snad i já. Jelikož mi tou dobou byla moje komfortní zóna poněkud nekomfortní, vystoupení z ní do jiné nekomfortní zóny mi bylo celkem komfortní změnou. Ač zprvu zklamán, že tam neloví slovutní lovci talentů nabízející hlavní role v áčkových bijácích, brzy jsem pochopil kouzlo divadelního herectví a podlehl.
S kurzy herectví je to jako s pivem - jedno nikdy nestačí. Tak jsem se pustil do dalších a dalších kurzů a divadlo a hraní obecně se stalo v mém životě konstantou. Vždyť kde může člověk být kýmkoliv si zamane? Obléci si šaty kupce, žoldáka, sluhy nebo krále a skutečně jimi na chviličku být? Pro mě je to ten nejlepší pocit na světě a hlavně krásné odreagování! A co teprve, když se ozve smích a potlesk diváků ❤